Úryvek z historie hasičstva v českých zemích

Uplynulé století devatenácté vždy s pýchou honositi se může, že v něm láska k bližnímu přinesla požehnaný plod, který rozšířil se po celém světě. Plodem tímto jsou dobrovolné sbory hasičské.

A jaká to vznešená zásada: „Pomáhati a chrániti svých bližních, hájiti jejich majetek v tom čase, kdy dobrý, služební oheň mění se ve zlého pána“. Hruď každého hasiče se musí hrdě dmouti při pomyšlení, že není hasičem z ješitnosti, ale že stal se hasičem s tím úmyslem, aby vstupem do sboru nabyl co možná největší obratnosti a dokonalosti v hašení.

Úloha českého hasiče však jest ještě větší. Český hasič má býti dobrým Čechem, má býti vlastencem, má býti ctitelem české řeči,českých zvyků a českých  písní. Má chrániti své české vlasti před zapadnutím v ní zhoubné jiskry, cizoty, a má bdíti stále na stráži, aby nepřátelský oheň národní vlažnosti, nesvornosti a nečinnosti k nám se nedostal a českému národu tyto necnosti vpáliti nemohl. Český hasič musí často vzpomínati slov Havlíčkovských: “Přislibujte si  mě, vyhrožujte si  mě, přece zrádcem nebudu!   A český hasič hrdě volati bude: „Marné proti nám jsou vaše vzteky, ani píď půdy české, slzou předků našich zkropené vám neodstoupíme – kde Čech žil, bude žít zas, vždyť tu český hasič drží stráž – nuže bratři, na stráž – na stráž plnou, bdělou, štěstím Čechů odměněnou!“